Do roku 1830 byly důlní podniky většinou majetkem místních velkostatkářů. Administrativu a vrchní dozor na dolech obstarával některý z „panských“ hospodářských úředníků.
Tehdy bylo zařízení závodů a dolů jednoduché, rozsah těžby malý a technický dozor nad hornickými pracemi primitivní. Teprve od roku 1847 začínali řídit doly techničtí úředníci s určitými technickými základy odborného vzdělání. Byli to zkušení důlní dozorci, kteří přicházeli do našeho uhelného revíru ze starších oblastí hornického průmyslu z Čech, Moravy a Horního Slezska.
V té době byli vysíláni z Ostravska někteří horníci na Horní školu v Příbrami, aby tam dosáhli vzdělání pro dozorčí službu v dole. První důlní dozorci se vyznačovali horlivostí ve službě a zejména oddaností těžařům, chyběl jim však technický rozhled a některým i soudnost.
Po řadě výbuchů v dolech v šedesátých letech minulého století vyžadovalo tehdejší ministerstvo orby a olomoucké báňské hejtmanství lepší odborné vzdělání důlních dozorců a založení horní školy na Ostravsku. V téže době po výstavbě nové dráhy, tj. tehdejší Severní dráhy Ferdinandovy, byly již podmínky pro vývoz ostravsko-karvinského uhlí do oblastí tehdejšího Rakousko-Uherska, a tak s rozvojem hutnictví pomalu rostla i těžba uhlí.
Zástupci těžařů proto začínají jednat o zřízení horní školy, která měla sloužit i sousedním kamenouhelným revírům. Jednání s těžaři revíru haličského a revíru rosického nebyla úspěšná, protože se těžaři ostravsko-karvinského revíru rozhodli zařídit horní školu jen pro svoji oblast. Z Čech byl povolán podnikavý český odborník, těžař Hynek Vondráček, který s několika techniky, rovněž z Čech, měl za úkol řešit zastaralé a nevyhovující poměry v důlních podnicích ostravsko-karvinského revíru. Hynek Vondráček také sestavil za součinnosti olomouckého báňského hejtmanství.
Stanovy příští horní školy, které byly potvrzeny tehdejším ministerstvem orby dne 26. června 1870. K zahájení vyučování však došlo pro nedostatek schopných učitelů až 25. září roku 1874 v nouzových nevyhovujících místnostech v Ostravě na Nádražní třídě, v domě č. 535 (v blízkosti Komerční banky). Prvním ředitelem horní školy byl jmenován báňský inženýr Josef Hübner, předtím učitel na horní škole v Báňské Štiavnici. Prvními učiteli od založení školy byli:
Ing. Josef Hübner, Ing. Karel Čížek, Ing. Václav Polívka a Ing. Václav Červinka. Byli to dobří odborníci a působili na škole řadu let.
Učební osnova, podle které se vyučovalo, byla velmi jednoduchá. Škola byla jednotřídní a školení probíhalo 2 roky. Do prvního ročníku nastoupilo 24 žáků. Vyučovalo se 8 měsíců v roce denně od 8 do 10 hodin dopoledne, kromě nedělí a svátků; žáci přitom denně pracovali odpoledne na dolech. Vyučovacími předměty byly:
- v I. ročníku - počty a měřictví, rýsování, geologie, obecné strojírenství,
- ve II. ročníku - hornictví a hornopolicejní předpisy, základy důlního měřictví, kreslení a čtení důlních map, hornické strojnictví.
Od školního roku 1897/98 byla jednotřídní horní škola rozšířena na výuku ve dvou třídách, vyučovalo se současně v I. a II. ročníku, v každé třídě po 35 žácích. Tehdy se dohled na doly začal zpřesňovat, Horní úřad byl přemístěn z Olomouce do Ostravy, byly vydány hornopolicejní nové předpisy a prosazovala se zásada, aby definitivními důlními dozorci byli jen absolventi horní školy. Vyučování ve II. ročníku bylo ukončeno závěrečnou zkouškou za přítomnosti zástupce báňského hejtmanství a vykazovalo vždy velmi dobré výsledky. Toho si všimlo i ministerstvo ve Vídni a na návrh báňského hejtmanství vyslovilo škole uznání.
K další změně v organizaci chodu školy došlo počátkem školního roku 1909/10. Tehdy byla dokončena výstavba nízkokolejní elektrické dráhy z Ostravy do Karviné. Učitelský sbor, po zkušenostech z výuky střídající se s pracovním zapojením žáků na šachtách,proto navrhuje obdenní vyučování od 8 do 12 hodin. Ve volné době žáci konali své směny na závodech.
V roce 1912 byla postavena nová dvoupatrová budova Horní školy v Ostravě na břehu řeky Ostravice (dnešní „stará“ budova na Kratochvílově ulici). Původně bylo škole vyhrazeno jen přízemí a první patro. Ve druhém patře byly místnosti tzv. „Ředitelské konference OKR“ a „Hornicko-hutnického spolku v Ostravě“. V suterénu budovy byla umístěna tiskárna ředitelské konference OKR a zkušebna lan. Ve škole, tj. v přízemí a prvním patře bylo 6 učeben, kreslírna, sborovna, 5 kanceláří a kabinetů, 2 místnosti pro sbírky fyziky, 1 místnost pro mineralogické sbírky a skladiště. Ve druhém patře byl 1 přednáškový sál s možností projekce, který byl propůjčován podle potřeby různým vědeckým, kulturním a jiným spolkům pro schůzovní nebo osvětovou činnost. Školní budova včetně vybavení školními pomůckami si tehdy vyžádala náklady ve výši asi 362.000,- korun.. Byla postavena z iniciativy tehdejšího „Spolku horní školy v Ostravě“. Věcné náklady a platy učitelů a zaměstnanců hradil spolek z příspěvků, rozvržených podle stanov na jeho zakládající členy.
Rok na to však vypukla 1. světová válka a vojenská správa zabrala novou budovu školy a zřídila v ní lazaret. Teprve po velkých reklamacích se vojáci spokojili s 2. patrem, kde zřídili i operační sál pro frontové vojáky. Suterénní místnost pod schodištěm sloužila jako márnice. Tento stav trval po celou dobu 1. světové války. Po ní, v prostorách 2. poschodí, sídlila francouzsko-japonsko-italská demarkační komise, která měla za úkol vytýčit státní hranice ČSR a Polska na Těšínsku.
Po první světové válce se od školního roku 1919/20 vyučovalo na horní škole denně od 8 do 12 , někdy až do 14 hodin, a to po 10 měsíců v roce. Žáci prvního a druhého ročníku byli osvobozeni od důlní práce a pracovali povinně na dolech jen o hlavních prázdninách. Žáci, kteří se ucházeli o studium na horní škole, byli doporučeni těžaři, konali přijímací zkoušky a podle výsledků byli přijati buď do přípravky nebo do prvního ročníku. Jako předběžné vzdělání se u uchazečů do přípravky požadovalo alespoň Střední obecná škola.
V dalších letech až do roku 1938 dávala horní škola pravidelně potřebný počet absolventů ostravsko-karvinským dolů. Struktura studia ani organizace vyučování se nezměnila.
Vývoj školy byl hrubě narušen po mnichovské zradě a po 15.březnu 1939. V době okupace byla horní škola germanizována, vyučovalo se jen německy, takže sotva jedna třetina žáků školy rozuměla německému výkladu. Český ředitel školy Ing. Vojtěch Sládeček byl suspendován a na jeho místo byl dosazen němec Schneider. Do školy byli povoláni němečtí učitelé, kteří však neměli odbornou kvalifikaci. Čeští učitelé se tajně scházeli se svými žáky. Překládali žákům nesrozumitelné německé výrazy, vysvětlovali nejasnosti. Ke konci okupace působili ve škole již jen tři čeští učitelé – Ing. Vojtěch Sládeček, Ing. Jan Daniel a Ing. Josef Rež. Ke konci 2. světové války, kdy byla Ostrava často bombardována, dopadlo v těsné blízkosti školní budovy sedm bomb, které poškodily budovu a její zařízení. Po válce se vedení školy opět ujal poslední český ředitel před okupací Ing. Vojtěch Sládeček. Za pomoci spolupracovníků, kteří na škole zůstali, Ing. Daniela a tajemníka Aloise Pavlisky, i aktivní pomoci žáků, byla zahájena oprava silně poškozené střechy, oken a dveří, rozbitých vitrín s učebními pomůckami a jiného školního zařízení. Žákovské pracovní čety, vedené samotnými žáky a řízené žákovskou samosprávou, vykonaly v té době nezměrný kus práce. Vedení školy postupně činilo přípravy k zahájení vyučování. Místo německých učitelů nastoupili bývalí absolventi školy - Josef Rohel, Ota Ježíšek, Bohumil Rotter, Pavel Matušek. Pro předměty přírodovědné byl získán prof. Pavel Macháň, který pak na škole působil 17 let. Učební plány byly rozšířeny o nové předměty, zavedena byla povinná výuka češtiny a ruštiny, později též občanská nauka. Škola nadále zůstávala dvouletou s ukončením závěrečnou zkouškou. Školní rok byl zahájen v normálním podzimním termínu.
Provozní úkoly školy po roce 1945 nebyly malé. Všechny závody v revíru měly naprostý nedostatek školeného dozoru, protože všichni němečtí dozorci byli ze svých funkcí odvoláni. Aby tento nedostatek techniků neohrozil bezpečnost pracovníků v dolech, svolil revírní báňský úřad, že pro výkon dozoru potvrdí na přechodnou dobu tzv. „nadkopní“, kteří byli vybíráni z řad schopných havířů a ti pak byli školeni v krátkodobých kurzech. Po přezkoušení z důlních bezpečnostních předpisů před zástupcem Báňského úřadu byli pověřeni funkcí dozorců na důlních pracovištích. V pozdějších letech převzal péči o kurzy nadkopních, důlních střelců, strojvůdců důlních lokomotiv, strojníků těžních strojů, brázdičů a bezpečnostních referentů odbor výchovy kádrů při OKD.
Poválečná doba se nám dnes s odstupem času jeví jako období největšího rozkvětu podnikové horní školy. Dlouhodobá tradice a spokojenost s absolventy školy na závodech, nutnost rychlého vyškolení nových technických kádrů, kterých byl značný nedostatek, to vše bylo příčinou toho, že škola zůstala nadále dvouletá, ukončena závěrečnou zkouškou. Nedostatek studijního času nedovoloval rozšířit výuku o další předměty společenskovědní ani odborné. Žáci se zapojili do poválečného života Ostravy i na poli kulturním. Velkou iniciativu projevovala žákovská samospráva, jejímž úkolem bylo udržovat pořádek a kázeň ve škole i na pracovištích, organizovat doučovací kroužky pro žáky prospěchově slabší, napomáhat při tvorbě skript a učebních pomůcek, organizovat mimoškolní kulturní, sportovní i brigádnickou činnost žáků. Na škole byl ustaven pěvecký hudební kroužek, zřízena žákovská knihovna.
Studenti nezapomínali ani na pracovní pomoc dolům při plnění plánu těžby. Vždy pomáhali velmi obětavě těm závodům, které je o pomoc požádaly. V prvním poválečném období zorganizovali například sobotní a nedělní brigády, v rámci kterých vytěžili nad plán 30 vagónů uhlí, jež darovali Národnímu výboru v Brně pro tamní školy, na nichž se pro nedostatek uhlí nevyučovalo. V poválečném období bylo zvykem po závěrečných zkouškách druhého ročníku ukončit výuku pracovní exkurzí do jiných revírů a seznámit se tak s různými pracovními postupy a podmínkami práce na jiných dolech. Představitelé města Brna se odměnili žákům školy za jejich dar poskytnutím dvou autobusů zdarma pro uskutečnění exkurze do rosického revíru a návštěvu pamětihodností Jižní Moravy.
V roce 1949 slavila škola 75 let svého trvání. Dostalo se jí uznání za studijní výsledky od centrálního ředitele OKD a žákům byla vyplacena mimořádná prospěchová stipendia. Studijní cesta byla prodloužena na 14 dní, její účastníci projeli značnou část republiky, zhlédli zajímavé přírodní a historické památky v Čechách a na Moravě, seznámili se s podmínkami dolování lignitu v Mydlovarech, hnědého uhlí na Mostecku, černého uhlí ve Zbůchu u Plzně a těžbou kaolinu v Horní Bříze.
Na počátku školního roku 1949/50 provedlo ministerstvo školství na škole odbornou inspekci, jejímž cílem bylo prověřit možnost udělení ústavu práva veřejnosti, případně jejího převedení do státní správy. Výsledkem dlouhých jednání bylo, že škola pro své v ýjimečné poslání a dlouholetou tradici byla ponechána ve správě n. p. OKD jako výběrová podniková škola III.stupně, studium bylo prodlouženo na čtyři roky, přičemž 1. ročník byl nahrazen absolvováním základní odborné hornické školy, 4. ročník byl ukončen závěrečnou zkouškou – maturitou, opravňující ke vstupu na vysokou školu. Zároveň byl upraven název školy na „Vyšší horní škola při n. p. OKD v Ostravě“. Žáci dostávali stipendium, jež vyplácelo ředitelství OKD.
Ve čtvrtém roce osvobození Ostravy nacvičil pěvecký soubor žáků školy několik nových hornických písní a taneční skupina žáků školy za vedení prof. Zdeny Zápalové pásmo slezských tanců (skupina byla základem později utvořeného souboru Hlubina). Jejich vystoupení bylo doprovázeno původní hudbou v úpravě lidového skladatele Ant. Štefanika z Petřvaldu u Orlové. Své umění předvedli studenti při vystoupení v Lánech před představiteli vlády. V brožuře vydané ministerstvem informací a osvěty byl tehdy zveřejněn článek, který hovořil o vystoupení tanečního souboru z Ostravy.
V roce 1949 odešel ve věku 69 let na odpočinek po 36 letech působení na škole Ing. Jan Daniel. Byl výborným pedagogem a vychovatelem. Po celou dobu působení na škole byl přednostou zkušebny lan Ostravsko-karvinského spolku horní školy.
Tříleté studium, zavedené na počátku školního roku 1950/51, přispělo ke zkvalitnění vědomostí i dovedností žáků nejen v odborných předmětech, ale dovolovalo prohloubit i jejich kulturní obzor. Maturitní zkouška na úrovni ostatních průmyslových škol dala možnost mnohým žákům pokračovat ve studiu na VŠB.
V březnu 1952 náhle zemřel ve věku 70 let ředitel školy Ing. Antonín Špaček. Jeho smrt ukončila jeho pedagogickou činnost na škole, kterou miloval. Byl dobrým učitelem a upřímným přítelem žáků i členů sboru. Na jeho místo byl povolán tehdejší ředitel sociálního oddělení OKD Josef Škuta. Byl odchovancem staré horní školy, po dlouhá léta pracoval v dolech jako důlní měřič. Působil na škole do konce školního roku 1953/54, kdy odešel na zasloužený odpočinek.
Prudký rozvoj těžby v OKR i v jiných revírech, zavádění mechanizačních prostředků do důlního provozu, nedostatek kvalifikovaných techniků, to vše nutilo zvýšit počet absolventů horní školy. Vhodných vyučených mladých horníků byl však stále nedostatek. Proto od počátku školního roku 1952/53 podle rozhodnutí ministerstva školství studovalo v prvním ročníku čtyřleté průmyslové školy 107 žáků, jež byli na š kolu přijati přímo po absolvování osmileté školy. Vyučovalo se podle zvláštního upraveného učebního plánu, v němž důležité místo zaujal předmět „praktický výcvik“. Zavádí se rovněž nový obor „Důlní mechanizace a elektrifikace“, který se vedle oboru „Hlubinné dobývání uhelných ložisek“, vzhledem ke zvyšování podílu mechanizovaného dobývání uhlí, stal oborem velmi vyhledávaným. Škola v těchto letech měla okolo 500 žáků. Vyučovalo se na směny. Školní budova, kdysi tak prostorná a hostící i jiné organizace, byla najednou „těsná“. Mimoto bylo nutné řešit i otázku ubytování žáků, kteří přicházeli ke studiu z Čech, Moravy i Slovenska. Ředitelství OKD připravovalo plán přístavby nových učeben a žákovského internátu. Tyto plány však byly realizovány až po přechodu školy pod státní správu. Byl změněn i název školy na „Průmyslová škola hornická v Ostravě.
Uzavřela se jedna etapa vývoje odborné Hornické školy v Ostravě, etapa 80 let, během které bylo vyškoleno 3.028 důlních techniků pro odborný technický dohled v důlních provozech ostravsko-karvinských dolů.
